Brač je se svou rozlohou 394 km2 nejrozlehlejším ostrovem Dalmácie. Podobně jako velká loď si vybral velmi příznivé místo k zakotvení v malebném souostroví naproti Makarské riviéře, mezi Hvarem a Splitem. Moře jej lemuje modří. V ní se střídají odstíny šedých srázů pohoří Mosor a Biokovo s osvětlenými rybářskými loděmi, které za tmy vyplouvají na rybolov.

Hora sv. Víta (Vidova gora) je se svou výškou 780 metrů nad mořem nejvyšším vrcholem jadranských ostrovů. Na Brači je dnes dvacet vesnic a několik osad. Všechna místa jsou spojena širokými asfaltovými cestami, takže vzdálenosti mezi nimi jsou prakticky bezvýznamné. Brač je zámořským předměstím Splitu, od kterého je vzdálen pouhých 7 námořních mil.
Všechny přímořské obce jsou se Splitem spojeny každodenní linkou a trajektová doprava Split – Supetar a Makarská – Sumartin je zajišťována několikrát denně. Brač je letecky spojen se Záhřebem a Splitem a na nové letiště přistávají letadla ze všech částí Evropy. Na Brač se dostává lehce. Pobyt na něm je velmi příjemný a odpočinek dokonalý. Brač má spolu s přednostmi ostrova i výhodu blízkého Splitu.
Hřeben ostrova se zvedá nesymetricky. Postupně a mírně klesá k severu, náhle a prudce k jihu. Ostrov je pokryt stálezeleným porostem keřů (makija), který je bohatší a hustší v přímořském pásmu. Tvoří jej dub cesmínový, jalovec, cesmína ostrolistá, planika, pistácie, rozmarýn, vřes a popínavé rostliny. Ve vyšších polohách je tento plášť řidší a chudší.
Lesy zaujímají čtvrtinu povrchu ostrova (26,5 %).
V přímořských oblastech je velmi rozšířená přímořská borovice a ve vyšších polohách nad 400 m převládají černá borovice, dub, habr a jasan.
Nejnápadnějším znakem ostrova jsou rozlehlé plochy skalnaté krajiny s četnými údolími, ostrými a hlubokými prohlubněmi, údolíčky přerušovanými suchými úvaly, které vznikly již dávno náhlými záplavami. Na skalnatých plochách rostou trsy voňavé léčivé šalvěje, pelyňku, slézu, smilu, vřesu a bodláků. Kytice levandule a brnistry opájí okolí. Po celá staletí se pracovité rolnické ruce Bračanů krvavily odstraňováním kamení, vytvářely kousky pole a tvořily terasovité pozemky, na kterých Bračané vytrvale vysazovali vinohrady a olivové háje. Nespočetné hromady kamení na ostrově tvoří trvalou památku na práci a houževnatý boj Bračanů s kamenem.

OBYVATELSTVO
Koncem 19. a začátkem 20. století, když nemoc filoksera zničila vinohrady a olivovníky se "změnily v jalovce", začali Bračané opouštět ostrov. Skalnatá krajina nemohla zajistit ani udržení holých životů. Brač měl počátkem 15. století kolem 6 000 obyvatel, které později morové a jiné nemoci zdecimovaly na pouhé 2 000. Od 16. století docházelo ke stále častějšímu osídlování běženci z pobřeží. Od té doby je Brač osídlenější a stále více obdělávanější. Nejvíce obyvatel měl v roce 1900 a to 24 907.
O pouhých 90 let později, podle sčítání obyvatelstva z roku 1991, klesl počet obyvatel Brače na 13 824, což je prakticky na polovinu. Tento trpký fakt má velmi komplikované příčiny. Ten druhý, vystěhovaný Brač se nachází v dalekých zemích Severní a Jižní Ameriky a Austrálie. Pracovití, čestní, skromní a spořiví Bračané si zde vybudovali úctu, postavení a bohatství. A když pak s vyčerpáním přijde stáří, přivede nostalgie za ostrovem mládí mnohé z nich zpět, aby vyhledali hrob na rodné půdě.
PODNEBÍ
Toto podnebí se vyznačuje všemi charakteristickými znaky středomoří: dlouhými, teplými a suchými léty a krátkými a mírnými zimami. Mandle kvetou na Brači již od února a koupat se můžete do pozdního října.
Přímořský pás je na Brači o 1–2 stupně teplejší než jeho vnitrozemí.
Brač patří s více než 2–700 slunečními hodinami v roce mezi nejslunnější oblasti Jadranu. Během průměrného letního dne trvá expozice slunečních paprsků 9–12 hodin. Dokonce i krátký zimní den má více než 4 slunečné hodiny. Průměrná teplota v zimě činí více než 8,5 °C a roční průměr je 15,5 °C.
Moře na Brači zmírňuje zimní chlady a letní parna, která sálají z rozehřátých kamenů. Z toho důvodu nejsou rozdíly průměrných teplot v různých ročních obdobích výrazně velké.
Nejteplejší osady jsou Milna, Ložišća, Bobovišća, Bol a Murvice. Prakticky stejnou teplotu mají Mirca, Supetar, Splitska a Sumartin. Pouze o něco méně teplejší jsou Postira, Pučišća a Povlja.
Na Brač již přijíždí i velký počet zimních turistů. Nabízí jim mírné klima, procházky, výlety, karnevalové, sportovní a jiné zábavy a samozřejmě teplé hotely a teplé moře v chráněných vyhřátých bazénech.
Pouze 0,3 dne v roce má přímořský pás na Brači průměrnou denní teplotu pod 0 °C. Sníh sněží průměrně 1,5 dne v roce a udrží se pouze 10 hodin (0,4 dne).
Díky takovému klimatu (léta nejsou příliš horká a zimy jsou výrazně mírné) se Brači nabízejí velmi příznivé podmínky k rozvoji různých druhů zimní turistiky. Bračská krajina je oázou čistého vzduchu a nenarušeného přírodního řádu. V chladné části roku vanou střídavě jižní (teplé) a severní (chladivé) větry. Poslení bóry zafoukají v březnu. Mezi lidem jsou známé jako "tři březnové bóry". Poslední trvá 1–2 dny.
V létě je proudění vzduchu slabší. Z moře slabě vane od poledne do večera mírný mistrál. Zmírní vedro, pohne bezvětřím a udělá záhyby na moři. Navečer z bračských vrcholů do dolin směrem k moři proudí horský větříček a ochlazuje vzduch bračských zátok. Když staří Bračané osídlovali mořské zátoky, stavěli svá obydlí na jejich slunečných stranách a údolíčka na úpatí zátok nechávali nezastavěná a volná kvůli proudění vzduchu během rozpálených letních večerů. Jak moudré a důvtipné!
DĚJINY
Dnes zcela jistě víme, že prvními obyvateli ostrova, kteří se objevují ve světle historie (od 2. tisíciletí před Kristem), byli Ilyrové. Zabydleli se ve vnitrozemí, kde se nacházejí jejich stavby a četné kamenné zříceniny. Ve starověku, od 4. století před Kristem, kdy se na jaderském pobřeží zakládají řecké kolonie Korčula (Korkyra), Stari Grad (Faros), Vis (Issa) a potom Trogir (Tragurion) a Stobreč (Epetion), byl Brač jakoby zakletý ostrov minut a nekolonizován. Ilyrské pevnosti ve Škripu by nás měly utvrzovat v tom, že se Ilyrové bránili řeckému osídlování ostrova. Ilyrové však byli s Řeky v přímém obchodním styku. To potvrzují nálezy z přístavu Vičje v zátoce Bobovišća na západě a archeologické nálezy v zátoce Žaganj dolac u obce Selca na východní straně ostrova. Řecká přítomnost na ostrově se zcela vyloučit nedá.
Řecká kolonizace si očividně ve střední části východojadranského přímoří vybrala nejvysunutější ostrov Vis (Issa) a nejlépe chráněnou zátoku u města Stari Grad na ostrově Hvar (starý Pharos).
Římské období od roku 167 před Kristem vytvořilo podmínky k posunutí života směrem k severnímu pobřeží a zátokám Brače. Ani tam však nevznikala městská osídlení nýbrž, villae rusticae. Pozdně antické vrcholy stavitelství ještě zesílily vzkvétáním blízké Salony, tudíž stejnou silou urbanistického vlivu, který měl v raném středověku na Brač ještě bližší Split.
Během římské nadvlády pracovaly v bračských kamenolomech stovky římských otroků pod dozorem vysloužilých veteránů římských legií. Hodnostáři na Brači budovali hospodářská stavení, obětní oltáře, jezírka pro napájení dobytka, okrasná mauzolea a kamenné sarkofágy. Ve starokřesťanském období od 6. do 7. století se na Brači stavěly starokřesťanské kostely, z nichž je z kulturně-historického hlediska nejvelebnější a nejlépe zachovalý kostel v Povljích.
V 7. století, v době příchodu Slovanů na Jadran, byl Brač prvním útočištěm běženců ze Salony, a ve stejném století prvním záchytným bodem Chorvatů při osídlování jadranských ostrovů. Chorvaté přišli z pohanské neretvanské oblasti s původními zvyky a vírou do okruhu románsko-křesťanského světového názoru. V odvěké symbióze s bračskými starousedlíky rozvíjeli na jejich úspěších svoji materiální a duchovní kulturu. Do bohatého středomořského dědictví vnášeli originálnost slovanské duše.
JMÉNO
Někteří onomastici se odkazují na společný původ jména Brač, italského jména Abruzzi (Brittium), ilyrského Brindia, Brentista atd. Tento původ se omezuje na společný motiv vzniku jména po "rohatém zvířeti". Brač vešel do dějin jako dobytkářský ostrov. Na jeho současné medaili je motiv dvou vzpínajících se kozlů, překreslený z ilyrského šperku nalezeného na ostrově. Římský přírodovědec Plinius Starší uvádí, že je Brač, který leží naproti Trogiru a Čiovu, znám podle koz (....contra Tragurion Bavo et capris laudata Brattia).
Dnes převládá názor, že název Brač pochází ze starého ilyrského (mesapského) jména podle názvu jednoho z nejušlechtilejších zvířat – jelena (ilyrsky brenton, řecky élaphos), takže je Brač zapsán pod jménem Brentista a Elaphusa. Štěpán Byzantinec uvádí: Brač je jadranským ostrovem s řekou (?), kterou Řekové nazývají Elafuza, jiní Bretanida (Bretia insula maris Adriatici habens fluvium Bretium, hanc Graeci Elaphusa allii Bretanide appelant). Bohyně lovu Artemis je často znázorňována s jelenem, kterého vedle sebe drží za rohy. Část rohu jelena byla nalezena ve starověké jeskyni Kopačina u obce Donji Humac i jinde na ostrově. Jelen byl ve středomoří považován za kultovní zvíře ve vysvěcených hájích (srovnej "ostrovy Elafitské" naproti Dubrovníku).
Když v polovině 10. století byzantský císař Konstantin Porfirogenes popisoval střední Dalmácii (De administrando imperio), upozornil na Brač a další neretvanské ostrovy, na kterých se nacházejí zpustlá města (erémókastra), množství olivových hájů a osídlují je Pohani. Ti se živí dobytkářstvím. V tomto císařském popisu ostrova je Brač poprvé uváděn svým chorvatským jménem v řecké podobě (he Brátza, ho Brátzés). Uvedené jméno se odchyluje od řecké tradice a jeho genitiv Brača je základem zapsanému řeckému tvaru tohoto již přijatého jména Brač (Brač, Brat a Brattia).
Zajímavé jsou i staré představy o jménu Brač, které šířili staří historici Brače, hledajíce jeho "vhodný původ": Antenor z Tróje tajně pohostil Odyssea a Meneláa a souhlasil s tím, aby unesená Helena byla vrácena Helénům. Po řeckém dobytí Tróje mu Řekové ušetřili život a odvedli jej sebou do Ambracie. Odtud odplul na ostrov, který po vzoru (Am)bracie pojmenoval Bracija (= Brač). S sebou přivedl pastýře Braka, námořníka Elafa, který u dnešního Bolu založil město Elaphusa, a zemědělce Silena. Silen na ostrov přinesl vinnou révu a olivu spolu s nějakou kuklou, ze které se vyklubal cvrček.
KULTURNÍ PAMÁTKY
Všechny důležitější ostrovy na Jadranu měly svoje město, které bylo nositelem a ohniskem nahromaděných kulturních majetků, velkých kulturních a uměleckých center. Brač město neměl. Jeho "hlavním městem" byla neopevněná pastýřská vesnice ve vnitrozemí ostrova. Brač se obrátil sám k sobě, uzavřel se sám do sebe a stal se světem sám pro sebe. Od 7. století si Chorvaté zvykali na nezvyklý obraz bračské kamenité krajiny. Moře pro ně bylo cizí a nepřívětivé. Z toho důvodu zůstávali ve vnitrozemí blízko starých staveb a prehistorických kamenných mohyl. Postupně si přivlastňovali prastaré způsoby středozemního stavitelského dědictví. Přijmuli bunju, nejstarší a nejrozšířenější stavbu ve středozemí, a uchovali ji dodnes. Když bylo potřeba zvětšit prostor pro bydlení, stavěli koce, mošuje a osjeky spojením kamení a větví. Své přízemní stavby a skromná nádvoří budovali u nějakého jezírka na výsluní, aby se ochránili před větry a pohledy z moře. Pro stavby stále více používali materiál, který jim byl nejvíce k dispozici: kámen a kamenné desky. Pradávné tvary domů znamenají pro každou osadu specifickou hodnotu a plní význam památky. Soulad a poloha v prostoru činí z těchto domů neoddělitelnou součást krajiny.
Malé kostelíky byly budovány v blízkosti pohanských svatyň, na nevyhaslých kultech posvěceného místa. Tímto způsobem se chorvatský lid s bohatým dědictvím své kultury a originální slovanské víry dostává pod záštitu křesťanského světa. Chorvaté nebyli zvyklí na krásu kamenných zdí jako jejich římští předchůdci, kteří v bračských kamenolomech lámali kamenné bloky na stavbu Diokleciánova paláce. V 9.–12. století stavěli kostelíky z hrubě lámaného kamene díky velkým vědomostem, dovednosti, vkusu a kultuře, s neomylným citem pro architekturu.
Veliký pokrok přinesli v raném středověku benediktini, kteří v přímoří, na románských zříceninách, budovali svatyně a kláštery. Tyto kláštery se staly centry kulturního a hospodářského života i na ostrově Brač. V 15. století, kdy již moře bylo bezpečnější, se bračský lid natrvalo přesouvá do přímoří a osídluje někdejší římská obydlí. Prakticky každá osada na Brači má své historické kořeny víceméně nepřerušeného osídlení již v antických dobách.
PAMÁTKY ANTICKÉHO A STŘEDOVĚKÉHO BRAČE
Ilyrská obydlí, strážní věže a pohřebiště, velké stavby z naskládaného kamene, ční na vyvýšených místech podobně jako zbořené pyramidy. Pod nimi se rozprostírají obzory široko daleko, přičemž "gomily" (poskládané dlouhé kamenné hromady – zídky) jsou z moře prakticky neviditelné. Největší prastarou osadou je Škrip. I dnes jsou zde v obranných zdech vidět obrovské naskládané kameny. Je to jedinečný příklad dobře zachovalé ilyrské pevnosti v Dalmácii. I když v dobách římské nadvlády, během prvních století našeho letopočtu, v oblasti Škripu a blízké osady Splitska, pracovaly v kamenolomech stovky římských otroků a žily stovky jejich dozorců, nemohl se Škrip pozvednout na centrum ostrovní komuny, na úroveň městského života, i když je v pramenech ze 7. století popisován jako "olim civitas" (kdysi město).
Na ostatních severních úbočích Brače naproti Salony (Solinu), Aspalathosu (Splitu), Epetionu (Stobreči) a Almissi (Omiši) se rozkládala římská hospodářství (villae rusticae). Bylo tomu tak v místech Sutivan, Mirca, Supetar, Mirja a Lovrečina u osady Postira, v Pučištích, Povljích a na Bunjama blízko osady Novo Selo a z jižní strany v oblasti Bolu a Murvice, kde kromě množství obdělávané půdy tekla i pramenitá voda. Římská hospodářství byla i v Nerežištích, Dolním Humcu, na Sutuliji a Trišćeniku blízko Dračevice. Hluboké vnitrozemí Brače a východní náhorní rovina vhodná pro dobytkářství tvořily základ ostrovního hospodářství. I v těchto oblastech se najdou předchorvatská osídlení, jako např. na jižní straně místa Velo brdo u zříceniny kostelíku sv. Teodora (sv. Tudor) a na východním Brači v části středověké osady Mošuja (dalmatinskorománsky mašone "obora").
Na místech někdejších římských hospodářsví nacházíme ve starokřesťanském období (5.–7. století) raně křesťanské baziliky. Baziliky na Brači jsou svým rozmístěním, počtem a tvarem zvláštností východního Jadranu. Jejich půdorys je různý. Od trojlodní v Povljích s trifórem ve svatyni a s výborně zachovalou křtitelnicí včetně kupole a střechy nad ní až k jednolodní s příčným transeptem jako v Lovrečině, trojlodní jako v Supetru s částí zachovalé mozaiky, malé jednolodní sv. Jadre nad obcí Splitska s pomocným prostorem, neprozkoumané v Mirju u obce Postira ze severní strany župního kostela (Sutivonje = santa Johannes), sv. Štěpána (sv. Stjepan) v Pučištích a některého kostela ve vnitrozemí ostrova, jako je ten dnes již neznámý v obci Donji Humac, v základech sv. Teodora (sv. Tudor) jihozápadně od obce Nerežišća a svým způsobem i kostelů v Bolu (sv. Jan a Teodor) a pravděpodobně i Panny Marie Karmelské (Gospe od Karmela). Tyto velké a významné sakrální stavby se (kromě oněch v Povljích a v zátoce Lovrečina) nacházejí v zanedbaném stavu. Ony však daly v prerománském a románském období popud pozdějším stavitelům. V některých z nich nacházíme úlomky starokřesťanských ozdob jako svědectví nepřetržitého pokračování ostrovního stavitelského dědictví.
V souvislosti s kamenickou činností, která je nejlépe dokázána ve Škripu, zdůrazňujeme velké množství předkřesťanských a starokřesťanských sarkofágů rozptýlených po celém ostrově. Ve Škripu je jich desítka západně od prehistorických zdí. Tyto památky mrtvých jsou důkazem o dalším pokračování života. Několik sarkofágů nacházíme na římském hospodářství v místě Bunja. Části jednoho z nich byly přemístěny do Archeologického muzea ve Splitu, další byly darovány do Vídně (Bullettino, 36. 1914, 105). Jeden sarkofág s rohovými zbytky na krytu s kristogramem zůstal in situ. Tři sarkofágy se nacházely v zátoce Lovrečina u obce Postira. Dva byly přeneseny na západní stranu do tamějšího terasovitého terénu a třetí se nachází na peripteru na levé straně vchodu do katedrály ve Splitu. Jeden sarkofág s krytem a křížem, který byl umístěn za obcí, se dnes nachází v muzeu Dominikánského kláštěra v Bolu.
Zajímavé je použití jednoho sarkofágu, kterému bylo odlomeno dno a nyní slouží jako rám dveří prerománského kostelíka sv. Michala (sv. Mihovil) nad obcí Dol. V Supetru jsou zachovány tři sarkofágy: dva jsou umístěny podél zdi hřbitovního kostela a třetí před farním kostelem. Rozlomený sarkofág se nachází vedle kostelíka sv. Lukáše (sv. Luka) mezi obcemi Donji Humac a Supetar. Úlomky sarkofágů jsou vestavěny do přestavovaných zdí kostelíku sv. Teodora (sv. Tudor) ve vnitrozemí Brače. Kryt sarkofágu s křížem se nachází u Trišćeniku v blízkosti Dračevice a jeho truhla byla stejně jako i některé další truhly ze sarkofágů použita jako kamenice (kamenná nádoba) na olivový olej ve vesnickém sklepě. Všechny sarkofágy jsou překonány dvěma velebnými římskými mauzolei. Jedno se nachází nad ilyrskými zdmi ve Škripu a druhé, jehož ornamentální části byly dostavěny později, vedle prerománského kostela sv. Eliáše (sv. Ilija) západně od obce Donji Humac.
Mnohé sarkofágy byly rozkradeny a rozbity, takže již v roce 1764 bylo vydáno služební rozhodnutí o zákazu jejich ničení a přemísťování.
Velký počet předkřesťanských a starokřesťanských sarkofágů a jejich rozmístění po ostrově svědčí o silných hospodářských základech na Brači v období pozdní antiky. Tolik sarkofágů, kromě Solinu, nebylo nalezeno nikde na Jadranu, takže není těžké dojít k závěru, že se ve Škripu nacházela jedna z jejich hlavních výrobních dílen a přístav v obci Splitska byl hlavním místem jejich exportu.
Na Brači však tehdy nežilo tolik boháčů, kteří by si mohli dovolit vlastnit drahé kamenné hrobky. Mnoho sarkofágů bylo na Brači zachováno pravděpodobně z toho důvodu, že měly nějaký nedostatek, a byly proto lépe dostupné svým majitelům na Brači. Mnozí nebožtíci byli zakopáváni do vyhloubené rakve přímo v živém kameni, druzí do svatyň starokřesťanských kostelů. Tento způsob pohřbívání co nejblíže svatyni se na Brači používal odpradávna.
První shromaždiště křesťanů se často nacházela v blízkosti hrobek v otevřené přírodě. Pravděpodobně právě proto nenacházíme na místě starokřesťanských sarkofágů v poloze Bunje u obce Novo Selo a u Tršćeniku kostely.
Křesťanství, které v pozdní antice velice silně zasáhlo ostrov, obzvláště jeho severní pobřeží naproti Splitu a Salony, se zde dokládá právě těmito památkami. První věřící se setkávali s pohanským obřadem, jak to dokazují pálené hroby s ohništěm, které byly nalezeny v gomilách (= mogyla, "hrob"), a rovněž s pohřbíváním do gomil a do sarkofágů, které neměly křesťanské označení.
Logickým pokračováním bylo budování prerománských kostelů koncem 9. a počátkem 10. století. Patřily k chorvatskému etniku a od 12. století spadaly pod jurisdikci bračsko-hvarského biskupa, který sídlil ve městě Stari Grad (starém Farosu) na Hvaru. Svou rezidenci měl i na protějším Bolu v místě dnešního dominikánského kláštera, v budově, která se i dnes jmenuje Biskupija. Na Brači se nachází zhruba 30 % všech prerománských kostelíků se zachovalou střechou v Dalmácii. To je údaj, který je nutno brát na vědomí. Tyto kostelíky, které jsou postaveny převážně na návrších, stavěli mistři, kteří své řemeslo zdokonalovali na základě bohaté ostrovní tradice pozdní antiky a starokřesťanského období. Tato tradice na Brači vysvětluje mnohé otázky spojené s chorvatským prerománským obdobím. Na těchto malých prerománských církevních stavbách jsou přítomny některé základní znaky evropské sakrální architektury raného středověku.
Domácí stavitelé do nich svým stavebním instinktem vnášeli i některé netypické prvky. Tyto kostelíky – malé kamenné katedrály, splňovaly vše pro potřeby liturgické bohoslužby. Jsou rozletem ducha, půvabem jednoduchosti, obrazotvorné intuice chorvatského lidu.
Předrománské kostelíky na Brači náleží k typu kostelů s jednolodním půdorysem se třemi slepými oblouky na podélných zdech. Jako by napodobovaly lodě starokřesťanských bazilik. Na východní straně kostelů se nachází půlkruhová nebo čtvercová apsida, u níž je na sloupu menza a společně vytvářejí oltář (alta ara, "vysoká hromada", "obětiště"). Na valenou klenbu kostela jsou většinou postaveny dva příčné pásy. Některé kostelíky, jako např. nejvýchodnější z nich, kostel sv. Mikuláše, mají čtvercovou kupoli s kuželovitou střechou. Takovou kupoli měl i kostel sv. Michala nad Dolem. Je nejzápadnějším kostelem s kupolí v ostrovní Dalmácii. Dveře na jižní straně měly kostely sv. Eliáše a sv. Michala, ale ty byly později zazděny. Na základě těchto znaků patří tyto kostely k nejstaršímu typu prerománských kostelů. Sv. Jiří na Jurjevu vrchu u obce Nerežišća má slepé oblouky na všech čtyřech zdech, které jako by vytvářely rozehranost antického peripetra. Kostel sv. Jana a Teodora v Bolu má díky rozdílné výšce bočních stříšek vnější bazilikální vzhled. Kostel sv. Ducha (sv. Duh) ve Škripu rozvíjí trojlodní typ a vnější bazilikální dojem dosahuje rozdílnou výškou bočních lodí.
Světlo do tohoto kostelíka proniká dveřmi a úzkým otvorem za oltářem, který byl později zazděn. Zdi těchto kostelů jsou vystavěny z nepravidelných kamenů a z vnější strany jsou omítnuty silnou vrstvou omítky. Střechy jsou pokryty u všech kostelů. Některé z těchto kostelů byly během 15. a 16. století vyzdobeny kamennými reliéfy, které vznikly především v dílnách Jiřího Dalmatince (Juraj Dalmatzinac) a Mikuláše Florentského (Nikola Firentinac) Florentince, zatímco některé se připisují Nikolu Lozanićovi (Nikola Lozanić) z Brače.
K tomuto typu kostelů připadají ještě: Všech svatých (Svih Svetih) u obce Gornji Humac a Panny Marie (Gospina crkva) na hřbitově stejné obce, sv. Tomáše (sv. Toma) nad obcí Nasela, sv. Kosmy a Damiána (sv. Kozma i Damjan) ve Smrčeviku, sv. Jiří (sv. Jure) v Straževiku severozápadně od obce Gornji Humac, sv. Klementa (sv. Klement) východně od obce Pražnica, sv. Petra (sv. Petar) nad Dolem, sv. Jiří na Jiřího kopci (Jurjevo brdo) severně od obce Nerežišća, sv. Martina (sv. Martin) mezi obcemi Nerežišća a Milna, Svaté Marie (Stomorica) severovýchodně od obce Ložišća, sv. Lukáše (sv. Luka) mezi obcemi Donji Humac a Supetar s nejstarší kresbou středověké lodi vyryté do čerstvé omítky, sv. Barbary (sv. Barbara) mezi obcemi Dol a Pražnica v oblasti Sutvarja (= sancta Varvara), sv. Víta (sv. Vid) na hoře Velo brdo nad obcí Dol s pozůstatky oltářní příčky a sloupem bifory v apsidě. Tyto kamenné úlomky byly doposud připisovány nepotvrzenému starokřesťanskému kostelu. Již jsme uvedli, že na mnohých kostelích byly nalezeny starší starokřesťanské kamenné úlomky, které názorně dokazují nepřerušený sled stavitelství na tomto ostrově a který jen zřídkakde můžete tak soustavně pozorovat. V miniaturním kostelíku v Dračí jeskyni nad obcí Murvica byla nalezena mramorová díla ze starokřesťanského období, která jsou nyní vystavena v Dominikánském muzeu v Bolu. V kostele sv. Kosmy a Damiána ve Smrčeviku se nachází pozdně antický úlomek s křížem na oltářním podstavci. Raně křesťanské úlomky nacházíme v kostelech sv. Jiří u obce Nerežišća, sv. Eliáše u obce Donji Humac, sv. Michala nad Dolem. V okolí kostela sv. Teodora (sv. Tudor) nacházíme i kousky sarkofágů. Nacházejí se zde "rostlinné" ornamenty s vyobrazeními lva, ovce (nebo jelena). V místě Mirja u obce Postira i větší kamenný úlomek vedle dnešního farního kostela sv. Jana v Postirách, u něhož byl nedávno odkryt kostel z raně křesťaské doby a staré hroby. Důležité je připomenout reliéf ovečky pod křížem ze 6. století vytažený z moře u obce Splitska u kostela sv. Ondřeje (sv. Jadre) a větší patu pozdně antického sloupu nalezeného v kostele Panny Marie v Bolu. Vyobrazení Veroniky na průčelí tohoto kostela náleželo rovněž původnímu kostelu, který se nacházel na tomto místě. Zdá se, že středověcí obyvatelé ostrova považovali zbytky starých modliteben za svaté, a tak na těchto kultovních místech budovali své kostely.
Bylo nutné zdůraznit pořadí a prolínání těchto nejstarších kulturních památek na Brači, protože právě ony byly v této ostrovní enklávě nejdříve a nejúplněji doloženy a také proto, že se nacházejí v centru dnešního bádání.
K těmto památkám se připojuje třetí typ klášterně-církevních památek z 15. a 16. století – tvoří je hlaholské poustevny na tehdy poměrně "prázdných" jižních, odloučených a nepřístupných ostrovních svazích.
Z těchto památek je pro každého návštěvníka nejaktraktivnější Dračí jeskyně (Zmajeva pećina) nad obcí Murvica s velkým rustikálním reliéfem s údajnými vyobrazeními Apokalypsy, do kterého je vloženo i "slovanské pohanství", a poustevna Blaca jižně od obcí Nerežišća a Dračevice.
Pokud ostrov Hvar identifikujeme a rozpoznáváme podle prehistorických nalezišť z jeho jeskyní s bohatou keramikou, která historii těchto ostrovů posouvají o několik tísíc let do minulosti, ostrov Vis ztotožňujeme s helénismem, s řeckými památkami stavitelství a sochařství, pak se nám Brač nejúplněji a bezmála ojediněle představuje na základě památek pozdní antiky, starokřesťanských bazilik a prerománských kostelů s jejich velkým počtem a neuvěřitelnou zachovalostí.
Vlivy kulturně-uměleckých proudů z Itálie a dalmatských měst se na Brač dostávaly velmi pozdě a veslabé míře. Turecké nebezpečí z moře a z druhé strany průlivu nutilo obyvatele Brače, aby místo jinde častých stylových městských staveb stavěli obranné pevnosti. Navzdory tomu bylo na Brači vytvořeno mnoho památkově cenných staveb a do kamene vytesáno množství reliéfů vysoké umělecké hodnoty.
Brač má velké množství cenných uměleckých památek, ale parametry jejich hodnocení nejsou stejné jako ty, podle kterých hodnotíme památky v uměleckých centrech Dalmácie. To je potřeba mít neustále na zřeteli.
Z Brače odváželi kámen na stavby katedrál v Trogiru, Šibeniku, Pagu, Rabu a v Itálii známí stavitelé Jiří Dalmatinec (Juraj Dalmatinac, zemřel roku 1473), A. Alessi (Andrija Aleši, zemřel roku 1504), Mikuláš Florentský (Nikola Florentinac, zemřel roku 1505) a mnoho dalších. Významní domácí stavitelé nemohli najít práci ve vesnicích na Brači a tvořili mimo ostrov. Z bračského kamene byly vystavěny mnohé evropské a americké metropole, ale na Brači nenajdete velebné katedrály ani velké paláce. Brač žil po celá staletí sám a osamělý ve vesnicích svého vnitrozemí. Později se spustil k moři a teprve nedávno získaly jeho přímořské semknuté osady vzhled a atmosféru středomořského městečka, ve kterém má každý postavený dům právo na svoje místo na slunci.
Historie Brače nebyla psána střelbou z pušek ani hřměním děl. Tak tomu bylo pouze za 2. světové války a v období Vlastenecké války. Tehdy Brač za svou sociální a národní svobodu hořel a krvácel. O tom svědčí památníky a pamětní desky ve všech obcích na Brači. Někde jsou hrůzy války ještě dodnes vidět na zbytcích spálenišť kamenných domů jako vzpomínka a varování na zdivočelou dobu.